Thursday, January 4, 2018

Minulosti

Minulosti bylo dosti.
Jsme minulosti prosti.
Nevzpomínáme.
Zapomínáme...

Když jsem si odřela koleno nebo narazila ruku a plakala od bolesti, babička mi říkala, ať se nebojím, že o tom za chvíli nebudu vědět. Když jsem měla zlomené srdce, přátelé mě utěšovali, že na to zapomenu. Když bylo raněno mé ego, hledala jsem útěchu marně. A nakonec jsem zjistila, že nezáleží na tom, kde se rána nachází. Že nezáleží jestli je fyzická nebo psychická. Řešení je vždy stejné.

Musíš zapomenout.

Friday, December 22, 2017

Jedinou pod Sluncem

Vyhřívám se v záři Slunce.
Píši první řádky svého Digipříběhu.
A užívám si, jak Tasty ty začátky jsou.

Je poslední středa před Vánocemi a já se spolu se svými sobími ponožkami rozvaluji v chillovně naší agentury. Před chvílí jsem vzdala poslední ze svých marných pokusů nechat za sebou před svátky ještě o kus víc práce. Za tři desítky minut vyrážíme na vánoční večírek, o jehož destinaci pravděpodobně jako jediná nemám páru. Vím něco o horách, toť vše.



Připadám si jako to malé dítě, co ještě věří na Ježíška...

Sunday, December 10, 2017

Je to match!



Ačkoliv jsem odpůrce...
Pakliže nic nehledám...
Jelikož nic najít nechci...
...nicméně i já Tinder mám.

Z nějakého důvodu jsme se přes všechnu svou snahu se sbližovat a všechen vývoj v technologické oblasti dostali do situace, kdy jsme si na úrovni mezilidských vztahů nejdál, jak to snad jde.

Dostali jsme se do fáze, kdy jsme při hledání lásky odkázáni na seznamovací aplikace. Už se nedržíme snu o náhodném seznámení na ulici. Na jiskru, jež náhle přeskočí v nečekanou chvíli na nečekaném místě mezi nečekaným párem lidí. Z TOHO VAŠEHO příběhu se stává příběh Tinderu. Stejný příběh, jaký zažívají tisíce jiných. Magie okamžiku a síla zrozeného pouta se lehce vytrácí.

Ztrácíš jej ty. Ztrácím jej já.

Wednesday, October 11, 2017

Jsou rty, které už nepolíbím

Je řádek z Verlaina, který už si nikdy nepřipomenu.
Je zrcadlo, které už mě vidělo naposled.
Jsou dveře zavřené na věky věků.
Mezi knihami mé knihovny je jedna, kterou už neotevřu.
- Jorge Luise Borgese

Jsou rty mužovy, které už nikdy nepolíbím.
- Adéla Jursíková

Opravdu se zamiluješ jen párkrát, avšak jen s tou láskou poslední okusíš chuť hovoru, jenž bude trvat po zbytek vašich dní. Z přátel se stávají milenci, avšak z milenců přátelé už nikoliv. Pakliže jsi skutečně miloval.
Pakliže láskou opilý byl jsi jako Dán.


Milovala jsem je víc než svůj život. 

Proto musela jsem je nechat jít. Vždy jsem hrdě a hrdinně hlásala, že bývalí mohou být přáteli. A že jsem toho živoucím důkazem. Stejně tak jsem se nikdy netajila skutečností, že mě přítelkyně mých bývalých partnerů nemají příliš v lásce. V posledních dnech, kdy se můj věk ještě zaokrouhluje na 24, jsem svůj názor přehodnotila. Změnila.

Láska je něco, co tě pohltí. Co ti podlomí kolena. Na dlouhé měsíce z tebe učiní takřka želé. Nedokážeš myslet na nikoho. Jen na něj. Na ni. První setkání. První kontakt. První zprávy. První schůzka. První polibek. První propletení rukou.

Tomu všemu předchází virbl. 

Nepopsatelný, nesrovnatelný. Nic na světě se lásce nevyrovná. Musíš ji prožít. Musíš se nechat smést tornádem tvořeným euforií, nejistotou a rostoucí přitažlivostí. Každá minuta strávená jinak, jinde či s někým jiným se zdá být marnotratností.

Říká se, že nejpozději po roce bouřlivý cit utichne. Že prý se uklidní, změní v poklidnou zátoku, kam se můžete s jistotou uchýlit. Kde můžete budovat. Jednat racionálně. Není to pravda. Dokázala jsem bouřlivě milovat víc než tři roky. Pak téměř dva. Následně tři. S věkem a lidmi se láska měnila, něco se však nezměnilo. Na každý okamžik s každým z těch mužů jsem se těšila jako malé dítě. Každý dotek byl jako zásah elektrickým proudem. S rostoucí důvěrou a sílícím poutem se přidala i ona bezpečná zátoka, avšak ani jedna z oněch nepopsatelných emocí, ani oddanost, ani odhodlání porazit všechno a všechny, nic z toho nezmizelo.

Přibyly jen noci, kdy stačilo se schoulit do náruče, zhluboka se nadechnout přirozené vůně toho druhého a problémy celého světa se rozplynuly. 

Sunday, September 24, 2017

Oka mžiky

Požitek je prožitek.
Prožitek je okamžik.
Okamžik je požitek.

Prostě vezmi všechny plány a hoď je do koše. Žij teď. Zítra může být vše jinak. Ty můžeš být jiný, jiná. A někdo se zase nezmění vůbec. Neplánuj. Prožívej dnešek, tuhle chvíli. Nemarni čas nekonečným přemýšlením o tom, co by mohlo být. Operuj s tím, co je.

Teď tvoříš vzpomínky. Dej si záležet, aby stály za to.



Můj život je v podstatě takový Kitchinův cyklus. Cyklicky se opakující krize po 36 měsících doprovázená vnitřní vzpourou, rebelií vůči všemu, co mě svazuje, a nakonec vyústí v záchvat. Lze se na věc koukat i tak, že cyklus vždy záchvatem začíná, to už záleží. Kde jsem teď? Kdybych se neštítila peprnějšího výrazu, řekla bych ti to dost přesně, ale raději se uchýlím ke kulantnější terminologii.

Jsem na vrcholu rebelie. A zároveň nejvyrovnanější za celý svůj život.

Všechno krachlo. Když říkám všechno, tak fakt všechno. Tento krach na burze mého života je však nejlepší věcí, co se mi mohla přihodit. Všechny plány šly k čertu, jistoty znejistěly, budoucnost se stala ryze abstraktní teorií. Najednou nebylo co řešit. Přizpůsobila jsem se. Nic neřeším. Měl bys to zkusit taky. A já ti povím proč.

Nutno uznat, že máme fakt hloupý zvyk, jímž je plánování. Představujeme si to a ono. Představujeme si to, jak se to stane zítra. Za týden. Za měsíc. Za rok. Za pět let. Ale garantuji ti, že nic z toho, jak si to teď vysníváš/me, se přesně takhle nestane. Život je okouzlujícím strojem, jenž si zachovává svou nezměrnou nevyzpytatelnost, proměnlivost a nahodilost. Proto zůstává člověkem často nepochopený. Přitom je to tak prosté. Stačí přestat se upínat na představy a na budoucnost.

Stačí se zaměřit na okamžik, jenž se odehrává právě teď. 

Nelíbí se ti? Pouč se, užij si nabytou zkušenost a až nadejde příležitost, uplatni ji. Líbí se ti? Vychutnávej si jej. Vychutnávej si jeho sladkou příchuť i hořkost. Jeho pomíjivost. Vychutnávej si vše, co nabízí, dej mu vše, co do něj lze vložit. Až okamžik pomine, už se k němu nelze vrátit. Proklouzne ti mezi prsty a je pryč.

Ztratíš-li okamžik za pouhý oka mžik, ztratíš možnost vytvořit vzpomínku. Vzpomínku silnou, naditou emocemi, zážitky. Vzpomínku, jež tě dokáže dobíjet ještě velmi dlouho poté, co okamžik uplyne. Vzpomínku, která dokáže vykouzlit úsměv na tváři, až o ní budeš vyprávět. Vzpomínku, s jejíž pomocí znovu nalezneš cestu ke ztracenému příteli.

Okamžiku nelituj. 

Již se stal. Nesnaž se ho měnit. Jeho krutost i ostrost následků jsou jen maskou. Ve skutečnosti tě tak život posouvá dál, staví ti most ke správné straně řeky, navádí tě k okamžikům, které tě naplní štěstím. Lítostí jen mrháš časem. A možná ti tak uniká něco krásného. Něco velkého.

Prožívám teď něco, co by mnozí nazvali chybou. Plýtváním energií. Zahazováním se. Já tomu říkám dobrodružství. Racionální úhel pohledu svádí k úsudku, že je něco zatraceně špatně. Dalo by se říct, že bych měla pohnout zadkem a držet se konvenčních předpokladů. Jistot. Ale může být chybou něco, co uvnitř vnímám jako správné? Může být chybou něco, co mě činí spokojenou? Co mi dovoluje žít naplno, co mě zbavuje strachu? Nemyslím si.

Ne každý okamžik musí mít smysl či budoucnost, aby byl správným, šťastným.

Ne vše musí mít vysvětlení. Ne vše musí být reálné. Stačí, když víš a souhlasíš ty sám. Uvnitř. Stačí nemít svědomí v bezvědomí a naslouchat si. Žít teď. Pak se z okamžiku stává požitek. Z požitku prožitek. Z prožitku okamžik.

Wednesday, September 6, 2017

Po čem chutnaly slzy

Konec srpna se nesl v duchu mnohých konců, pro které proteklo mnoho slz. Ale s prvním zářím, s prvním dnem mého nejoblíbenějšího měsíce v roce, jsem se znovu zhluboka nadechla. Tak zhluboka, že všechna pouta povolila, roztříštila se a já vydechla jako svobodná bytost. Narostla mi křídla, zbavila jsem se pout. Jsem zase na začátku. A začínám znovu.

Objevila jsem novou kavárnu. Sedím u jednoho z jejích oken a mám dokonalý výhled na celý podnik. Vychutnávám si industriálně laděný interiér, moderní osvětlení v podobě prostých žárovek na dlouhém kabelu i ďábelsky geniální souhru dřeva a černé barvy. Je maličká, světem zatím neobjevená. Těch pár zbloudilců, které sem vítr zavanul, sedí převážně na zahrádce před kavárnu. Jsem nadšená. Připadám si, jakoby ji stvořili jen pro mě. Inspirace srší z každého rohu a i přes její prosté zařízení působí neskutečně útulně. Obsluhuje mě nesmírně příjemná dvojice baristů s úsměvy na rtech.

Nedostala jsem se sem jen tak náhodou. Narazila jsem na toto místo na Instagramu, kde si vybírám většinu cílových destinací pro své toulky Prahou, a od prvního okamžiku jsem věděla, že to tu budu milovat. Nemýlila jsem se. Po prvním doušku flat whitu jsem kavárně dokonale propadla. Původně jsem sem šla pracovat, ostatně teď už nemám jistou svou osmihodinovku na kancelářské židli pět dní v týdnu výměnou za pětimístnou částku na kontě po desátém dni v měsíci. Jenže atmosféra, prázdno a euforie z faktu, že to, jak budou vypadat mé dny, už závisí jen na mně, uložily práci k ledu. Aspoň do setmění. 

Místo toho skáču od psaní knihy k psaní článků a sepisování seznamu témat článků dalších. 


Friday, August 4, 2017

KTERAK JSEM DRAVĚ BALILA PRAŽÁKY

Muži pražští, bojte se. Zatímco obdivujete jižanské krásky s ohnivou aurou, skutečný ďábel se skrývá v malé ambiciózní blondýně z východu. V holce, která se nebojí si sáhnout, když se nekoukáte. V holce, která se nebojí odhalit se klidně před celým městem. Třeste se přede mnou!


Jak to dopadne, když dáte maloměstské Moravačce nezávislost v milionovém městě? Nejprve bude tichá a jen se usmívat. Většinu času bude trávit doma s králíčkem či na osamělých procházkách metropolí. Bude se bát každého křoví, každého stínu. Pak se otrká, zdrzne, začne vybíhat po eskalátorech a přestane se líčit, protože podlehne roušce anonymity. A potom to přijde. Po roce si proráží cestu davy bez zardění, v klidu si jede ve dvě v noci nočním spojem přes celou Prahu a při kontaktu s opačným pohlavím zachází daleko za hranice slušnosti. 


Od ucha k zadku