Wednesday, September 6, 2017

Po čem chutnaly slzy

Konec srpna se nesl v duchu mnohých konců, pro které proteklo mnoho slz. Ale s prvním zářím, s prvním dnem mého nejoblíbenějšího měsíce v roce, jsem se znovu zhluboka nadechla. Tak zhluboka, že všechna pouta povolila, roztříštila se a já vydechla jako svobodná bytost. Narostla mi křídla, zbavila jsem se pout. Jsem zase na začátku. A začínám znovu.

Objevila jsem novou kavárnu. Sedím u jednoho z jejích oken a mám dokonalý výhled na celý podnik. Vychutnávám si industriálně laděný interiér, moderní osvětlení v podobě prostých žárovek na dlouhém kabelu i ďábelsky geniální souhru dřeva a černé barvy. Je maličká, světem zatím neobjevená. Těch pár zbloudilců, které sem vítr zavanul, sedí převážně na zahrádce před kavárnu. Jsem nadšená. Připadám si, jakoby ji stvořili jen pro mě. Inspirace srší z každého rohu a i přes její prosté zařízení působí neskutečně útulně. Obsluhuje mě nesmírně příjemná dvojice baristů s úsměvy na rtech.

Nedostala jsem se sem jen tak náhodou. Narazila jsem na toto místo na Instagramu, kde si vybírám většinu cílových destinací pro své toulky Prahou, a od prvního okamžiku jsem věděla, že to tu budu milovat. Nemýlila jsem se. Po prvním doušku flat whitu jsem kavárně dokonale propadla. Původně jsem sem šla pracovat, ostatně teď už nemám jistou svou osmihodinovku na kancelářské židli pět dní v týdnu výměnou za pětimístnou částku na kontě po desátém dni v měsíci. Jenže atmosféra, prázdno a euforie z faktu, že to, jak budou vypadat mé dny, už závisí jen na mně, uložily práci k ledu. Aspoň do setmění. 

Místo toho skáču od psaní knihy k psaní článků a sepisování seznamu témat článků dalších. 


Friday, August 4, 2017

KTERAK JSEM DRAVĚ BALILA PRAŽÁKY

Muži pražští, bojte se. Zatímco obdivujete jižanské krásky s ohnivou aurou, skutečný ďábel se skrývá v malé ambiciózní blondýně z východu. V holce, která se nebojí si sáhnout, když se nekoukáte. V holce, která se nebojí odhalit se klidně před celým městem. Třeste se přede mnou!


Jak to dopadne, když dáte maloměstské Moravačce nezávislost v milionovém městě? Nejprve bude tichá a jen se usmívat. Většinu času bude trávit doma s králíčkem či na osamělých procházkách metropolí. Bude se bát každého křoví, každého stínu. Pak se otrká, zdrzne, začne vybíhat po eskalátorech a přestane se líčit, protože podlehne roušce anonymity. A potom to přijde. Po roce si proráží cestu davy bez zardění, v klidu si jede ve dvě v noci nočním spojem přes celou Prahu a při kontaktu s opačným pohlavím zachází daleko za hranice slušnosti. 


Od ucha k zadku

Tuesday, July 18, 2017

JSEM HOLKA Z VIDEA, JSEM HOLKA PSAVÁ, JSEM HOLKA V KRIZI A KRÁLOVNA DRAMAT

Byla jsem zrovna uprostřed kampaně, když se na mě vrhla nutkavá potřeba psát. Skutečně psát. Otevřela jsem Bloggera a vyskočilo na mě SEDM konceptů za období čtyř měsíců. Sedm nedopsaných článků. Sedm titulků bez příběhu. Sedm myšlenek, které jsem nezvládla dotáhnout do konce. 

Díky Bohu, že jsem dala výpověď!


Včera to byl týden, co si mě zavolala šéfová. Metriky a rozpoložení jasně naznačovaly, že je něco špatně. Abych pravdu řekla, tušila jsem, že je něco špatně dávno před tím, než mi to vmetly statistiky, ale hrdost mi nedovolila si to přiznat. Nechtěla jsem se vzdát, nechtěla jsem připustit, že bych odešla z jakéhokoliv jiného důvodu než z toho, že jsem svou pozici přerostla.

A tak jsem postupně dopustila, že jsem bez zjevných výsledků pracovala sedm dní v týdnu deset až dvanáct hodin denně. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy neodvádím svou práci dobře, protože nejsem odpočatá a odpočívat nemůžu, protože na to kvůli práci nemám čas. Postupně jsem začala mít problémy se spánkem, fungovala jsem jen na jakéhosi autopilota, začala kynout a než jsem se nadála, práce mi přestala cokoliv dávat, já už jí neměla co víc dát a vyhořela jsem.

Syndromem vyhoření bych to přímo nenazývala, leda by se dal aplikovat čistě jen na současnou pozici, pravdou však je, že mi dny přestaly dávat smysl. Přestala jsem psát cokoliv jiného než kampaně. Vozila jsem denně v batohu dvě knihy a za tři měsíce ani jednu z nich neotevřela. Jen jsem si v metru narazila sluchátka, zavřela oči a čekala, dokud nedojedu do centra. Zoufale jsem doufala, že se vedle mě neobjeví žádná stařenka dožadující se místa, protože většinu těch rán jsem se sotva plazila, často se mi točila hlava a napadalo mě, že jestli budu muset těch dvacet minut stát, tak sebou seknu.

Často jsem se vracela z práce vytočená. Mnohdy z banálních důvodů, které by mi dřív nestály ani za pozornost. Párkrát jsem si v kanclu pobrečela. Po tom, co ostatní odešli. Během chvilek v zasedačce, kam jsou utíkala pro trochu osobního prostoru a klidu. Jednou na terase. A přesto jsem o řešení jen přemýšlela, avšak nic neřešila. Věci, které se mi protivily, se začínaly hromadit, averze rostla a najednou jsem tam, kde jsem. Dokonce jsem kolikrát nemohla vystát ani sama sebe.

Než si mě šéfka zavolala, jako obvykle jsem tupě zírala do monitoru, automaticky něco vyplňovala do tabulek, ryze z nutnosti napsala nějaký text k produktu, pak ke kampani. Otráveně jsem ji seřadila a přála si být někde jinde. Už jsem pochybovala sama o sobě, svých schopnostech. Možná na tuhle práci nejsem dost dobrá. Proč to nedokážu rychleji? Proč dělám pořád něco špatně? Vnitřně jsem byla rozsekaná na kusy a můžu být zatraceně ráda, že mě okolnosti donutily aspoň občas tu práci hodit k ledu a zapomenout. Ale k tomu jsem se měla donutit sama. Postavit bariéru mezi prací a svým životem. Daleko dřív.

A potom přišel ten rozhovor. Apatii postupně přehlušilo vnitřní zoufalství a zase jsem brečela. Rozhovor měl proměnlivý průběh, ale když jsem měla říct, co dál, rozhodla jsem se to rozseknout. Něco ve mně se zatvrdilo a řeklo si, že už není cesty zpět. Teď nebo nikdy. 


"Nebudu slibovat něco, o čem sama nejsem přesvědčená, takže bude lepší, když skončím."

V tuto chvíli nechci analyzovat určité důvody, proč už mě práce začala vysloveně štvát, protože adekvátnost těchto dílčích situací dokážu objektivně zhodnotit až s odstupem. Ne teď, když mám před sebou otevřeného admina a musím dát dohromady další kvanta produktů. Avšak v ten moment, kdy rozhodnutí padlo, jsem cítila ten zlom. Nejprve mi to bylo líto a pociťovala jsem selhání, ale pak přišla úleva. Úleva jako blázen. Každá další slza už byla jen projevem potlačovaného stresu a beznaděje, které se ve mně za ty měsíce nashromáždily, ale nepochybovala jsem o správnosti svého rozhodnutí.

Od té chvíle jsem uronila slz ještě několik. Kvůli lidem, které jsem v kanclu poznala a jejichž existence je pro mě darem. Někteří z nich se mi dostali tak hluboko pod kůži, že se budu za každou cenu rvát o udržení kontaktu a pravidelná setkání. Někteří jsou pro mě obrovskými autoritami, vzory a oporami zároveň. Někteří jsou mi obojím.

Tato zkušenost mi také pomohla ujasnit si, že už nechci dělat výhradně eshopového copywritera, protože mi tato pozice nedává možnost růst, zdokonalovat se, vzdělávat se. Chci přijít do styku s různorodou klientelou, posouvat dál své osobní hranice. Práce mi pomohla postavit se na vlastní nohy a snad trochu jako člověk vyrůst. Zbavila mě strachu ze života, dodala mi odvahu jít bezhlavě za svými sny a přeměňovat je v cíle.

Jedním z dopadů mé výpovědi a rozhodnutí jít cestou volné nohy je také to, že jsem zřídila hned DVA Youtube kanály. Jeden s názvem ŽilaByla a podtitulem "Hlas reality", který má za úkol mapovat mou další cestu životem. Kosmetiku, módu ani jídlo tam nepotkáte, natož nějaká rádoby vtipná videa. Chci natáčet o životě, jaký je. Zdokumentovat první podnikatelské krůčky, někoho třeba nakopnout k vlastnímu businessu, jinému podat pomocnou ruku. Součástí mě jsou také zdravotní problémy a i jim bych chtěla věnovat nějaký prostor, protože se jedná o věci, o nichž se mlčí, sic by nemělo. A pokud to dotáhnu až na nomáda, tak se nebudu vyhýbat ani nějakým reportážím z cest.
Další kanál bude propojen s mou profesí, potažmo pak webem. Brzy začnu tvořit vzdělávací videa a ráda bych se touto cestou pomalu vyšplhala až mezi špičku v oboru. Ostatně pokud máte vědomosti předávat, musíte je nejprve sami nasát, takže mě to bude nutit ve zdokonalování svých dovedností napříč obory.

A teď konec okecávání, tady máte první video natočené velmi zčerstva minulou středu!


Wednesday, April 5, 2017

JEDEN KROK VZAD, DVA KROKY VPŘED

Byla to krize jako prase. Ale člověk se nesmí zastavit a truchlit nad minulostí. Musí pokrčit rameny, nasadit ironický škleb, pronést nějaký vtípek, který nikdo nechápe, a s chladnou hlavou čelit přítomnosti, budoucnosti. Nebo tak to aspoň dělám já.

WHATEVER.



Do Prahy se vrátilo slunce a při troše nadsázky si troufám tvrdit, že stejně tak do mého života. Poslední dobou jsem bojovala sama se sebou. Začalo to někdy na konci roku, kdy jsem se vracela z práce jako spráskaný pes. Zpětně si říkám, že jsem nebezpečně balancovala na prahu vyhoření. Pomoct mi mělo pár dní dovolené, ale jak se ukázalo, nezmohly nic, snad jen trochu navýšily produktivitu. Co se však nějaké vnitřní rovnováhy týče, ta zůstávala vychýlená. Proto jsem se rozhodla strávit polovinu dubna na Mallorce. Pořídila jsem si průvodce, hlídala letenky a nemohla se dočkat výplaty, abych je mohla zaplatit. Ruku v ruce s plánováním parné dovolené šlo plánování víkendu v Berlíně, kam zavítají v rámci své výroční tour Simple Plan. Upřímně mi takřka vehnalo slzy do očí, když mi kamarád po roce od našeho seznámení napsal, že plánují cestu k západním sousedům, a nabídl mi, ať jedu s nimi. Pořídila jsem si průvodce Berlínem a uvnitř se tetelila blahem.

Monday, January 16, 2017

JAK NA VĚC ČILI ZE ŽIVOTA RANDÍCÍCH

V dávných dobách, kdy kluci a holky používali ICQ, sympatických cizinců se ptali na telefonní čísla (nikoliv na Facebook) a vztahy se odehrávaly především offline, frčela jedna kouzelná formule: "Nechceš se stavit na film?" V překladu to znamenalo rande ve dvou, když rodiče nejsou doma, zahrnující muchlování a často splněný sen puberťáků prahnoucích po prvních pletkách. 

Světe div se, tento evergreen přežil online pornografii i fejsbůky a je tu s námi stále. Abych pravdu řekla, nabídku "na film" jsem dostala dvakrát a využila ji jen jednou v případě kluka, z něhož se na pár týdnů stal něco jako můj přítel, takže jsem neměla úplně šanci pečlivě prozkoumat, jak spletitá věda to je. Dnes jsem tomu však přišla na kloub a mohu vám tak předat dávné moudro. Čili recept "jak na to".



Pondělky nemá nikdo rád z čiré jejich podstaty. Můžete mít sebelepší práci a sebelepší kolegy, ale to vstávání po neděli v posteli jednoduše bolí. Fyzicky i psychicky. A tak se v pondělí (a v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek) ráno tradičně srážím se svými spolubojovníky ve firemní kuchyňce, kde si spěšně sdělujeme zážitky z uplynulého víkendu. Dnešek nebyl výjimkou.

Vařím si tak svůj ranní džbán čaje, když tu se zpoza rohu vynoří jeden z mých sličných kolegů s úsměvem od ucha k uchu a v plné zbroji (rozuměj: připraven k přípravě kafe a oživení všech přítomných zombíků). Následuje klasická výměna dotazů na víkend. Hrdě se pochlubím, že jsme s kamarádem v sobotu vyrazili na spontánní oběd a ještě spontánněji do kina na Zpívej. To už vedle mě stojí kolegyňka, jež kvapně zavrhuje současné animáky s tím, že má nejradši klasiku jako Shrek nebo Ratatouille. Kolega nadšeně přikyvuje s tím, že Ratatouille je nejlepší film, když někoho "pozvete na film". Zpozorním!

Následná debata odhaluje prastarou alchymii, která se za celou filmovou kamufláží skrývá a když odchází, jsem ohromena. Takový společný film, to je úplná věda! Takže zbystřete, připravte si zápisníky a připravte se nasát vědomosti...

"KDYŽ JI POZVEŠ NA FILM, MUSÍŠ TEN FILM VYBRAT."

To dá rozum. Přece ten film nebude vybírat dotyčná, stačí přeci, že milého muže vůbec poctí svou návštěvou a pokud není úplně naivní (já bývala), patřičně se na to připraví. To nějaký ten čas zabere. Volba zůstává tedy na pánovi. Ale teď přichází ta důležitá část - návod k použití.

1. MUSÍ TO BÝT FILM, KTERÝ SE JÍ BUDE LÍBIT - Většina holek se chytí na animák, marvelovku a vlastně cokoliv, kde hraje pěkný chlap roli mužného hrdiny, kde zapadá slunce nebo kde má někdo nevyléčitelnou nemoc. Spektrum filmů je tedy v tomto bodě poměrně obsáhlé.

2. NESMÍ TO BÝT PŘÍLIŠ NAPÍNAVÉ NEBO DOJEMNÉ - Když naservírujete návštěvě výborný film, tak to sice ocení, ale bude mu věnovat pozornost. Takže ji logicky nebude věnovat chlapovi. Takže se jí chlap logicky pod tričko nedostane. Počet variant se zmenšuje.

3. NESMÍ TAM HRÁT HEZČÍ CHLAP - Tak to je přece jasné! Když ženská pozve chlapa na večeři, nepustí mu k tomu přehlídku andílků Victoria's Secret, stejně tak by byl chlap pěkně naivní, kdyby slečnu usadil například před Thora. (Ačkoliv kdyby mě někdo usadil před Iron Mana, nejspíš by dostal bonusové body za statečnost a pozornost vůči mému vkusu.)

4. MUSÍ TO BÝT NĚCO ZNÁMÉHO, CO UŽ VIDĚLA - Pokud film už viděla, dává to muži prostor pro konverzaci, laškování a okouzlování, aniž by slečna zaujatě čekala, jak film skončí. Pravděpodobně jí nebude vadit, že film ani nedokouká do konce. Takže animáky staré minimálně pět let jsou výbornou volbou.

5. MUSÍ TO BÝT RATATOUILLE! - Proč? Proč to nemůže být třeba Shrek nebo Madagaskar? To je prosté. Notoricky známý animák slečna bude znát tak dobře, že si bude v duchu předříkávat repliky a všechno namlouvání může přijít v niveč, jelikož všechny sladké řečičky půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdežto Ratatouille jsme viděli všichni, takže jej známe dostatečně, abychom znali zápletku, ale ne tak detailně, abychom jej dokázali předříkat slovo od slova. Je to zkrátka milý, vtipný, roztomilý film, při jehož sledování se každá holka ráda přitulí.

Sunday, January 8, 2017

ŽIVOT PRO FOTKU

I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš... 

CO PRO FOTKU NEVIDÍME.


Navzdory veškerému zdání, minulosti a zálibám se stále víc a víc považuji za offline člověka. Za člověka, pro něhož se virtuální svět stává spíše prostředkem než zálibou. Proto počítač zapínám jen v práci a o víkendech, každý týden mažu přibližně deset uživatelů ze sledování na Instagramu a dopisování po chatu mě často vyloženě otravuje. Samozřejmě díky svému sklonu stěhovat se vždy co nejdál a co nejvíc do neznáma si však nemohu stěžovat, že je to často jediná možnost, jak udržovat spojení se všemi přáteli. Ale odpoledni u kávy, procházce sněhem nebo večernímu dýchánku nad čajem v kuchyni se jednoduše nic nevyrovná. Osobní kontakt je něco, co ztrácíme. A čím víc získává tento trend na síle, tím více se snažím jít proti němu.

Tím se však opět dostávám někam trochu jinam. Dnes to bude o jiném vrtochu doby, generace. Vše to začalo 1. ledna, když jsem se svým spolubydlícím seděla v restauraci, kam jsme spontánně vyrazili na novoroční oběd. Seděli jsme, klábosili o všem možném i nemožném a upřímně mohu říct, že jsem si to vážně vychutnávala. Nechtěla jsem, aby mi tento den splynul s ostatními. Nechtěla jsem, aby mi už žádný den splynul. Rozhodla jsem se začít každý den činit jedinečným, hledat v něm neopakovatelnou krásu a vždy včas zachytit to "něco", co onen konkrétní den činí úžasným. Do jisté míry jsem se rozhodla zastavit čas. A tak vznikla má osobní každodenní tradice zvaná 365 krásných dní.

V čem to spočívá? Každý den si vedu seznam věcí, které mi udělaly radost a snažím se vybrané okamžiky zachytit čočkou fotoaparátu. Poznámky si poctivě zaznamenávám do zápisníku, fotky vkládám s hashtagem na svůj Instagram. A vážně mi to pomáhá orientovat se v čase, vzpomínkách a trochu si dokonce ujasňovat emoce. Zároveň jsem díky tomu pozornější ke všem detailům kolem a skutečně zjišťuji, že i sebevětší den Blbec může být krásným. Trvalo však pouhé tři dny, než jsem si uvědomila jedno velké ALE...


Každý den se dá zažít spousta maličkostí, díky nimž se člověk usměje a cítí lépe. Třeba když vám za den po dvou měsících naprostého pracovního úpadku konečně projde zase 400 produktů. Nebo když Praha konečně zapadne sněhem. Nebo když vypijete první šálek filtru s chutí a bez mléka. Nebo když se po třech dnech konečně nekroutíte v bolestech a sníte 10 piškotů, aniž byste se s nimi následně opět setkali tváří v tvář.

Ale potom jsou tu ty zvláštní věci. Opět mohou být maličkostmi, ale jsou natolik cenné, že jsou jednoduše nepolapitelné. Ne proto, že byste si je nemohli zvěčnit například fotografií pomyslného totemu, ale jednoduše necítíte potřebu je uchovávat v jakékoliv opakovatelné a uchovatelné podobě. Chcete si je jen pamatovat a nechat vzpomínky společně s emocemi stále dokola prostupovat vaším tělem, rozbušit vám srdce, rozehrát tajemný úsměv na rtech, rozehřát vás a vyvolat husí kůži zároveň.

Jsou to okamžiky, které jsou tak hodnotné, že se o ně s nikým dělit nechcete. Jsou vaše. Jen vaše. Nepotřebují lajky a uznání světa, protože pro vás tyto malé střípky znamenají právě celý svět.

A právě díky oné snaze uchopit neuchopitelné jsem zjistila, kolik tak cenných okamžiků zažívám. Za pouhý týden je toho tolik, oč se nechci dělit a o čemž se i před přáteli zmíním jen okrajově. Do onoho zápisníku se o tom zmíním krátkou poznámkou, ale především se snažím si zapamatovat právě ten pocit, který mne ovládl, když onen okamžik nastal.

V době, kdy se mladí lidé honí za úspěchem a uznáním v podobě majetku, lajků a následovatelů, tento druh prozření a uvědomění vnímám jako malé vítězství. Bylo by krásné, kdybychom se všichni znovu naučili nežít pro fotku, ale pro okamžiky. Pro každé zasněžené ráno, pro každé pohlazení, pro bláznivý tanec na chodbě, když čekáte, než vám dopere pračka. 

Žijme pro život a prožitky, protože majetek z nikoho z nás lepšího člověka neučiní. 

Wednesday, December 28, 2016

CHRISTMAS ACTUALLY ANEB MÁMA PODÁVÁ KRÁLÍKA

Dnes si povíme pohádku, o níž kolují legendy a naše rodina i rodinní přátelé se jí smějí již po celá léta. Jedná se o osudný omyl, jehož se máma dopustila před lety na Štědrý den. Letos se celý příběh ovšem dostal na zcela novou úroveň...




Ač ráda bych, dnes vám už neřeknu, jak starý tento příběh je, s jistotou vím jen tolik, že jsme tehdy s mámou žily ještě samy dvě a máma teprve na vlastní pěst pronikala do tajů kulinářského světa. Nechápejte to špatně, moje máma je máma jako každá jiná, jen je pro ni vaření spíše nutností než zálibou a touto cestou se k plotně také dostala. Prostě musela. Díky tomu, že mě měla v letech, kdy většina z nás sotva začíná zvládat samostatně chod domácnosti, a rozvedla se v letech, kdy někteří teprve dokončují vysokou, těžko jí může někdo něco vyčítat. To jen tak na okraj, aby náhodou někoho nenapadlo si o mámě myslet něco špatného, chraň vás ruka Páně!

Byl tedy Štědrý den roku XY a my jsme se hbitě připravovali na večer. Po pár hodinách bylo vše připraveno, ač se mi kapr nějak nepozdával. Ale expertem na maso nejsem dodnes, takže jsem to neřešila. Při večeři jsme se s chutí zakously do jídla a vtom... Z nešťastného šupináče se vyklubal ještě nešťastnější chlupáč. Mámě se nějak podařilo splést si v mrazáku kapra s králíkem, a tak jsme hodovaly nikoliv za účasti tradiční rybky, nýbrž jsme přizvaly jednoho z dědova ušáků. Za normálních okolností by to bylo vlastně vcelku jedno, ale králičí maso mi stejně jako zvěřina nikdy nechutnalo, takže jsem po pár soustech pokrm odložila.

O několik let později jsem dala jednomu ušákovi domov a noc co noc uleháme jedna vedle druhé. Když se Peggy rozhodne, že je jí smutno, zatahá za klec, já v kómatu natáhnu ruku, podrbu ji po čumáčku, ona tu mou olízne a spíme dál. To je jedna z obrovských výhod mrňavého pokojíčku. Pochopitelně se díky tomuto soužití má neschopnost pozřít králičí maso ještě prohloubila. A zároveň se objevila podivná intolerance vůči masu, to je však už jiný příběh.

Přišly Vánoce 2016 a naše pětičlenná rodina se konečně zase jednou sešla u jednoho stolu. Nacpat do mého bráchy jakékoliv jiné maso než kuřecí je skutečnou kovbojkou, a tak mu bylo sděleno, že ten kus masa na talíři, je právě kuřecí. Že to není kapr, jsem netušila, protože jsem se moc necítila, a tak jsem si nechala naložit jen dvě lžíce salátu.

A tak si tak jíme, jíme, postupem času jsem nabyla dojmu, že se jedná o kuřecí a vtom najednou máma povídá: "Tak já si dám ještě jeden kousek toho králíka." Jakoby se nechumelilo. Vytřeštila jsem oči a pohledem automaticky sjela pod stůl, kde se spokojeně rozvalovala Peggy, má roční králičice. Zděšeně jsem se zase podívala na mámu: "Králík? Vážně KRÁLÍK?" Mamka se začala smát. "Tys mi chtěla naservírovat králíka? Zaprvé víš moc dobře, že ho nejím. A zadruhé, tobě to nepřipadá nemorální?" Koutky mi cukaly, cukaly i mámě. Pochopitelně jí ironie celé situace nedošla, dokud jsem na ni nekoulela očima přes stůl. Znovu jsem v duchu poděkovala svému žaludku za prohlédnutí lsti dřív, než jsem se mohla do sousta zakousnout a než jsem se musela začít chlupáčovi omlouvat.

A co vaše Vánoce? Mně běží posledních šest hodin dovolené a teprve teď si začínám uvědomovat, že vůbec nějaké Vánoce byly. Poslední dva měsíce mám díky vrcholu e-shopácké sezony poněkud v mlze, dva týdny před Vánocemi jsem fungovala už jen na autopilota a řeknu vám, že až teď zpětně chápu, co tím šéfka myslela, když mi dala dva dny volna příkazem. Ale zítra opět naskakuju do rozjetého vlaku a nemůžu se dočkat, až půjdou čísla ve statistikách zase švihem nahoru.