Wednesday, October 11, 2017

Jsou rty, které už nepolíbím

Je řádek z Verlaina, který už si nikdy nepřipomenu.
Je zrcadlo, které už mě vidělo naposled.
Jsou dveře zavřené na věky věků.
Mezi knihami mé knihovny je jedna, kterou už neotevřu.
- Jorge Luise Borgese

Jsou rty mužovy, které už nikdy nepolíbím.
- Adéla Jursíková

Opravdu se zamiluješ jen párkrát, avšak jen s tou láskou poslední okusíš chuť hovoru, jenž bude trvat po zbytek vašich dní. Z přátel se stávají milenci, avšak z milenců přátelé už nikoliv. Pakliže jsi skutečně miloval.
Pakliže láskou opilý byl jsi jako Dán.


Milovala jsem je víc než svůj život. 

Proto musela jsem je nechat jít. Vždy jsem hrdě a hrdinně hlásala, že bývalí mohou být přáteli. A že jsem toho živoucím důkazem. Stejně tak jsem se nikdy netajila skutečností, že mě přítelkyně mých bývalých partnerů nemají příliš v lásce. V posledních dnech, kdy se můj věk ještě zaokrouhluje na 24, jsem svůj názor přehodnotila. Změnila.

Láska je něco, co tě pohltí. Co ti podlomí kolena. Na dlouhé měsíce z tebe učiní takřka želé. Nedokážeš myslet na nikoho. Jen na něj. Na ni. První setkání. První kontakt. První zprávy. První schůzka. První polibek. První propletení rukou.

Tomu všemu předchází virbl. 

Nepopsatelný, nesrovnatelný. Nic na světě se lásce nevyrovná. Musíš ji prožít. Musíš se nechat smést tornádem tvořeným euforií, nejistotou a rostoucí přitažlivostí. Každá minuta strávená jinak, jinde či s někým jiným se zdá být marnotratností.

Říká se, že nejpozději po roce bouřlivý cit utichne. Že prý se uklidní, změní v poklidnou zátoku, kam se můžete s jistotou uchýlit. Kde můžete budovat. Jednat racionálně. Není to pravda. Dokázala jsem bouřlivě milovat víc než tři roky. Pak téměř dva. Následně tři. S věkem a lidmi se láska měnila, něco se však nezměnilo. Na každý okamžik s každým z těch mužů jsem se těšila jako malé dítě. Každý dotek byl jako zásah elektrickým proudem. S rostoucí důvěrou a sílícím poutem se přidala i ona bezpečná zátoka, avšak ani jedna z oněch nepopsatelných emocí, ani oddanost, ani odhodlání porazit všechno a všechny, nic z toho nezmizelo.

Přibyly jen noci, kdy stačilo se schoulit do náruče, zhluboka se nadechnout přirozené vůně toho druhého a problémy celého světa se rozplynuly. 

Sunday, September 24, 2017

Oka mžiky

Požitek je prožitek.
Prožitek je okamžik.
Okamžik je požitek.

Prostě vezmi všechny plány a hoď je do koše. Žij teď. Zítra může být vše jinak. Ty můžeš být jiný, jiná. A někdo se zase nezmění vůbec. Neplánuj. Prožívej dnešek, tuhle chvíli. Nemarni čas nekonečným přemýšlením o tom, co by mohlo být. Operuj s tím, co je.

Teď tvoříš vzpomínky. Dej si záležet, aby stály za to.



Můj život je v podstatě takový Kitchinův cyklus. Cyklicky se opakující krize po 36 měsících doprovázená vnitřní vzpourou, rebelií vůči všemu, co mě svazuje, a nakonec vyústí v záchvat. Lze se na věc koukat i tak, že cyklus vždy záchvatem začíná, to už záleží. Kde jsem teď? Kdybych se neštítila peprnějšího výrazu, řekla bych ti to dost přesně, ale raději se uchýlím ke kulantnější terminologii.

Jsem na vrcholu rebelie. A zároveň nejvyrovnanější za celý svůj život.

Všechno krachlo. Když říkám všechno, tak fakt všechno. Tento krach na burze mého života je však nejlepší věcí, co se mi mohla přihodit. Všechny plány šly k čertu, jistoty znejistěly, budoucnost se stala ryze abstraktní teorií. Najednou nebylo co řešit. Přizpůsobila jsem se. Nic neřeším. Měl bys to zkusit taky. A já ti povím proč.

Nutno uznat, že máme fakt hloupý zvyk, jímž je plánování. Představujeme si to a ono. Představujeme si to, jak se to stane zítra. Za týden. Za měsíc. Za rok. Za pět let. Ale garantuji ti, že nic z toho, jak si to teď vysníváš/me, se přesně takhle nestane. Život je okouzlujícím strojem, jenž si zachovává svou nezměrnou nevyzpytatelnost, proměnlivost a nahodilost. Proto zůstává člověkem často nepochopený. Přitom je to tak prosté. Stačí přestat se upínat na představy a na budoucnost.

Stačí se zaměřit na okamžik, jenž se odehrává právě teď. 

Nelíbí se ti? Pouč se, užij si nabytou zkušenost a až nadejde příležitost, uplatni ji. Líbí se ti? Vychutnávej si jej. Vychutnávej si jeho sladkou příchuť i hořkost. Jeho pomíjivost. Vychutnávej si vše, co nabízí, dej mu vše, co do něj lze vložit. Až okamžik pomine, už se k němu nelze vrátit. Proklouzne ti mezi prsty a je pryč.

Ztratíš-li okamžik za pouhý oka mžik, ztratíš možnost vytvořit vzpomínku. Vzpomínku silnou, naditou emocemi, zážitky. Vzpomínku, jež tě dokáže dobíjet ještě velmi dlouho poté, co okamžik uplyne. Vzpomínku, která dokáže vykouzlit úsměv na tváři, až o ní budeš vyprávět. Vzpomínku, s jejíž pomocí znovu nalezneš cestu ke ztracenému příteli.

Okamžiku nelituj. 

Již se stal. Nesnaž se ho měnit. Jeho krutost i ostrost následků jsou jen maskou. Ve skutečnosti tě tak život posouvá dál, staví ti most ke správné straně řeky, navádí tě k okamžikům, které tě naplní štěstím. Lítostí jen mrháš časem. A možná ti tak uniká něco krásného. Něco velkého.

Prožívám teď něco, co by mnozí nazvali chybou. Plýtváním energií. Zahazováním se. Já tomu říkám dobrodružství. Racionální úhel pohledu svádí k úsudku, že je něco zatraceně špatně. Dalo by se říct, že bych měla pohnout zadkem a držet se konvenčních předpokladů. Jistot. Ale může být chybou něco, co uvnitř vnímám jako správné? Může být chybou něco, co mě činí spokojenou? Co mi dovoluje žít naplno, co mě zbavuje strachu? Nemyslím si.

Ne každý okamžik musí mít smysl či budoucnost, aby byl správným, šťastným.

Ne vše musí mít vysvětlení. Ne vše musí být reálné. Stačí, když víš a souhlasíš ty sám. Uvnitř. Stačí nemít svědomí v bezvědomí a naslouchat si. Žít teď. Pak se z okamžiku stává požitek. Z požitku prožitek. Z prožitku okamžik.

Wednesday, September 6, 2017

Po čem chutnaly slzy

Konec srpna se nesl v duchu mnohých konců, pro které proteklo mnoho slz. Ale s prvním zářím, s prvním dnem mého nejoblíbenějšího měsíce v roce, jsem se znovu zhluboka nadechla. Tak zhluboka, že všechna pouta povolila, roztříštila se a já vydechla jako svobodná bytost. Narostla mi křídla, zbavila jsem se pout. Jsem zase na začátku. A začínám znovu.

Objevila jsem novou kavárnu. Sedím u jednoho z jejích oken a mám dokonalý výhled na celý podnik. Vychutnávám si industriálně laděný interiér, moderní osvětlení v podobě prostých žárovek na dlouhém kabelu i ďábelsky geniální souhru dřeva a černé barvy. Je maličká, světem zatím neobjevená. Těch pár zbloudilců, které sem vítr zavanul, sedí převážně na zahrádce před kavárnu. Jsem nadšená. Připadám si, jakoby ji stvořili jen pro mě. Inspirace srší z každého rohu a i přes její prosté zařízení působí neskutečně útulně. Obsluhuje mě nesmírně příjemná dvojice baristů s úsměvy na rtech.

Nedostala jsem se sem jen tak náhodou. Narazila jsem na toto místo na Instagramu, kde si vybírám většinu cílových destinací pro své toulky Prahou, a od prvního okamžiku jsem věděla, že to tu budu milovat. Nemýlila jsem se. Po prvním doušku flat whitu jsem kavárně dokonale propadla. Původně jsem sem šla pracovat, ostatně teď už nemám jistou svou osmihodinovku na kancelářské židli pět dní v týdnu výměnou za pětimístnou částku na kontě po desátém dni v měsíci. Jenže atmosféra, prázdno a euforie z faktu, že to, jak budou vypadat mé dny, už závisí jen na mně, uložily práci k ledu. Aspoň do setmění. 

Místo toho skáču od psaní knihy k psaní článků a sepisování seznamu témat článků dalších. 


Friday, August 4, 2017

KTERAK JSEM DRAVĚ BALILA PRAŽÁKY

Muži pražští, bojte se. Zatímco obdivujete jižanské krásky s ohnivou aurou, skutečný ďábel se skrývá v malé ambiciózní blondýně z východu. V holce, která se nebojí si sáhnout, když se nekoukáte. V holce, která se nebojí odhalit se klidně před celým městem. Třeste se přede mnou!


Jak to dopadne, když dáte maloměstské Moravačce nezávislost v milionovém městě? Nejprve bude tichá a jen se usmívat. Většinu času bude trávit doma s králíčkem či na osamělých procházkách metropolí. Bude se bát každého křoví, každého stínu. Pak se otrká, zdrzne, začne vybíhat po eskalátorech a přestane se líčit, protože podlehne roušce anonymity. A potom to přijde. Po roce si proráží cestu davy bez zardění, v klidu si jede ve dvě v noci nočním spojem přes celou Prahu a při kontaktu s opačným pohlavím zachází daleko za hranice slušnosti. 


Od ucha k zadku

Tuesday, July 18, 2017

JSEM HOLKA Z VIDEA, JSEM HOLKA PSAVÁ, JSEM HOLKA V KRIZI A KRÁLOVNA DRAMAT

Byla jsem zrovna uprostřed kampaně, když se na mě vrhla nutkavá potřeba psát. Skutečně psát. Otevřela jsem Bloggera a vyskočilo na mě SEDM konceptů za období čtyř měsíců. Sedm nedopsaných článků. Sedm titulků bez příběhu. Sedm myšlenek, které jsem nezvládla dotáhnout do konce. 

Díky Bohu, že jsem dala výpověď!


Včera to byl týden, co si mě zavolala šéfová. Metriky a rozpoložení jasně naznačovaly, že je něco špatně. Abych pravdu řekla, tušila jsem, že je něco špatně dávno před tím, než mi to vmetly statistiky, ale hrdost mi nedovolila si to přiznat. Nechtěla jsem se vzdát, nechtěla jsem připustit, že bych odešla z jakéhokoliv jiného důvodu než z toho, že jsem svou pozici přerostla.

A tak jsem postupně dopustila, že jsem bez zjevných výsledků pracovala sedm dní v týdnu deset až dvanáct hodin denně. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy neodvádím svou práci dobře, protože nejsem odpočatá a odpočívat nemůžu, protože na to kvůli práci nemám čas. Postupně jsem začala mít problémy se spánkem, fungovala jsem jen na jakéhosi autopilota, začala kynout a než jsem se nadála, práce mi přestala cokoliv dávat, já už jí neměla co víc dát a vyhořela jsem.

Syndromem vyhoření bych to přímo nenazývala, leda by se dal aplikovat čistě jen na současnou pozici, pravdou však je, že mi dny přestaly dávat smysl. Přestala jsem psát cokoliv jiného než kampaně. Vozila jsem denně v batohu dvě knihy a za tři měsíce ani jednu z nich neotevřela. Jen jsem si v metru narazila sluchátka, zavřela oči a čekala, dokud nedojedu do centra. Zoufale jsem doufala, že se vedle mě neobjeví žádná stařenka dožadující se místa, protože většinu těch rán jsem se sotva plazila, často se mi točila hlava a napadalo mě, že jestli budu muset těch dvacet minut stát, tak sebou seknu.

Často jsem se vracela z práce vytočená. Mnohdy z banálních důvodů, které by mi dřív nestály ani za pozornost. Párkrát jsem si v kanclu pobrečela. Po tom, co ostatní odešli. Během chvilek v zasedačce, kam jsou utíkala pro trochu osobního prostoru a klidu. Jednou na terase. A přesto jsem o řešení jen přemýšlela, avšak nic neřešila. Věci, které se mi protivily, se začínaly hromadit, averze rostla a najednou jsem tam, kde jsem. Dokonce jsem kolikrát nemohla vystát ani sama sebe.

Než si mě šéfka zavolala, jako obvykle jsem tupě zírala do monitoru, automaticky něco vyplňovala do tabulek, ryze z nutnosti napsala nějaký text k produktu, pak ke kampani. Otráveně jsem ji seřadila a přála si být někde jinde. Už jsem pochybovala sama o sobě, svých schopnostech. Možná na tuhle práci nejsem dost dobrá. Proč to nedokážu rychleji? Proč dělám pořád něco špatně? Vnitřně jsem byla rozsekaná na kusy a můžu být zatraceně ráda, že mě okolnosti donutily aspoň občas tu práci hodit k ledu a zapomenout. Ale k tomu jsem se měla donutit sama. Postavit bariéru mezi prací a svým životem. Daleko dřív.

A potom přišel ten rozhovor. Apatii postupně přehlušilo vnitřní zoufalství a zase jsem brečela. Rozhovor měl proměnlivý průběh, ale když jsem měla říct, co dál, rozhodla jsem se to rozseknout. Něco ve mně se zatvrdilo a řeklo si, že už není cesty zpět. Teď nebo nikdy. 


"Nebudu slibovat něco, o čem sama nejsem přesvědčená, takže bude lepší, když skončím."

V tuto chvíli nechci analyzovat určité důvody, proč už mě práce začala vysloveně štvát, protože adekvátnost těchto dílčích situací dokážu objektivně zhodnotit až s odstupem. Ne teď, když mám před sebou otevřeného admina a musím dát dohromady další kvanta produktů. Avšak v ten moment, kdy rozhodnutí padlo, jsem cítila ten zlom. Nejprve mi to bylo líto a pociťovala jsem selhání, ale pak přišla úleva. Úleva jako blázen. Každá další slza už byla jen projevem potlačovaného stresu a beznaděje, které se ve mně za ty měsíce nashromáždily, ale nepochybovala jsem o správnosti svého rozhodnutí.

Od té chvíle jsem uronila slz ještě několik. Kvůli lidem, které jsem v kanclu poznala a jejichž existence je pro mě darem. Někteří z nich se mi dostali tak hluboko pod kůži, že se budu za každou cenu rvát o udržení kontaktu a pravidelná setkání. Někteří jsou pro mě obrovskými autoritami, vzory a oporami zároveň. Někteří jsou mi obojím.

Tato zkušenost mi také pomohla ujasnit si, že už nechci dělat výhradně eshopového copywritera, protože mi tato pozice nedává možnost růst, zdokonalovat se, vzdělávat se. Chci přijít do styku s různorodou klientelou, posouvat dál své osobní hranice. Práce mi pomohla postavit se na vlastní nohy a snad trochu jako člověk vyrůst. Zbavila mě strachu ze života, dodala mi odvahu jít bezhlavě za svými sny a přeměňovat je v cíle.

Jedním z dopadů mé výpovědi a rozhodnutí jít cestou volné nohy je také to, že jsem zřídila hned DVA Youtube kanály. Jeden s názvem ŽilaByla a podtitulem "Hlas reality", který má za úkol mapovat mou další cestu životem. Kosmetiku, módu ani jídlo tam nepotkáte, natož nějaká rádoby vtipná videa. Chci natáčet o životě, jaký je. Zdokumentovat první podnikatelské krůčky, někoho třeba nakopnout k vlastnímu businessu, jinému podat pomocnou ruku. Součástí mě jsou také zdravotní problémy a i jim bych chtěla věnovat nějaký prostor, protože se jedná o věci, o nichž se mlčí, sic by nemělo. A pokud to dotáhnu až na nomáda, tak se nebudu vyhýbat ani nějakým reportážím z cest.
Další kanál bude propojen s mou profesí, potažmo pak webem. Brzy začnu tvořit vzdělávací videa a ráda bych se touto cestou pomalu vyšplhala až mezi špičku v oboru. Ostatně pokud máte vědomosti předávat, musíte je nejprve sami nasát, takže mě to bude nutit ve zdokonalování svých dovedností napříč obory.

A teď konec okecávání, tady máte první video natočené velmi zčerstva minulou středu!


Wednesday, April 5, 2017

JEDEN KROK VZAD, DVA KROKY VPŘED

Byla to krize jako prase. Ale člověk se nesmí zastavit a truchlit nad minulostí. Musí pokrčit rameny, nasadit ironický škleb, pronést nějaký vtípek, který nikdo nechápe, a s chladnou hlavou čelit přítomnosti, budoucnosti. Nebo tak to aspoň dělám já.

WHATEVER.



Do Prahy se vrátilo slunce a při troše nadsázky si troufám tvrdit, že stejně tak do mého života. Poslední dobou jsem bojovala sama se sebou. Začalo to někdy na konci roku, kdy jsem se vracela z práce jako spráskaný pes. Zpětně si říkám, že jsem nebezpečně balancovala na prahu vyhoření. Pomoct mi mělo pár dní dovolené, ale jak se ukázalo, nezmohly nic, snad jen trochu navýšily produktivitu. Co se však nějaké vnitřní rovnováhy týče, ta zůstávala vychýlená. Proto jsem se rozhodla strávit polovinu dubna na Mallorce. Pořídila jsem si průvodce, hlídala letenky a nemohla se dočkat výplaty, abych je mohla zaplatit. Ruku v ruce s plánováním parné dovolené šlo plánování víkendu v Berlíně, kam zavítají v rámci své výroční tour Simple Plan. Upřímně mi takřka vehnalo slzy do očí, když mi kamarád po roce od našeho seznámení napsal, že plánují cestu k západním sousedům, a nabídl mi, ať jedu s nimi. Pořídila jsem si průvodce Berlínem a uvnitř se tetelila blahem.

Monday, January 16, 2017

JAK NA VĚC ČILI ZE ŽIVOTA RANDÍCÍCH

V dávných dobách, kdy kluci a holky používali ICQ, sympatických cizinců se ptali na telefonní čísla (nikoliv na Facebook) a vztahy se odehrávaly především offline, frčela jedna kouzelná formule: "Nechceš se stavit na film?" V překladu to znamenalo rande ve dvou, když rodiče nejsou doma, zahrnující muchlování a často splněný sen puberťáků prahnoucích po prvních pletkách. 

Světe div se, tento evergreen přežil online pornografii i fejsbůky a je tu s námi stále. Abych pravdu řekla, nabídku "na film" jsem dostala dvakrát a využila ji jen jednou v případě kluka, z něhož se na pár týdnů stal něco jako můj přítel, takže jsem neměla úplně šanci pečlivě prozkoumat, jak spletitá věda to je. Dnes jsem tomu však přišla na kloub a mohu vám tak předat dávné moudro. Čili recept "jak na to".



Pondělky nemá nikdo rád z čiré jejich podstaty. Můžete mít sebelepší práci a sebelepší kolegy, ale to vstávání po neděli v posteli jednoduše bolí. Fyzicky i psychicky. A tak se v pondělí (a v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek) ráno tradičně srážím se svými spolubojovníky ve firemní kuchyňce, kde si spěšně sdělujeme zážitky z uplynulého víkendu. Dnešek nebyl výjimkou.

Vařím si tak svůj ranní džbán čaje, když tu se zpoza rohu vynoří jeden z mých sličných kolegů s úsměvem od ucha k uchu a v plné zbroji (rozuměj: připraven k přípravě kafe a oživení všech přítomných zombíků). Následuje klasická výměna dotazů na víkend. Hrdě se pochlubím, že jsme s kamarádem v sobotu vyrazili na spontánní oběd a ještě spontánněji do kina na Zpívej. To už vedle mě stojí kolegyňka, jež kvapně zavrhuje současné animáky s tím, že má nejradši klasiku jako Shrek nebo Ratatouille. Kolega nadšeně přikyvuje s tím, že Ratatouille je nejlepší film, když někoho "pozvete na film". Zpozorním!

Následná debata odhaluje prastarou alchymii, která se za celou filmovou kamufláží skrývá a když odchází, jsem ohromena. Takový společný film, to je úplná věda! Takže zbystřete, připravte si zápisníky a připravte se nasát vědomosti...

"KDYŽ JI POZVEŠ NA FILM, MUSÍŠ TEN FILM VYBRAT."

To dá rozum. Přece ten film nebude vybírat dotyčná, stačí přeci, že milého muže vůbec poctí svou návštěvou a pokud není úplně naivní (já bývala), patřičně se na to připraví. To nějaký ten čas zabere. Volba zůstává tedy na pánovi. Ale teď přichází ta důležitá část - návod k použití.

1. MUSÍ TO BÝT FILM, KTERÝ SE JÍ BUDE LÍBIT - Většina holek se chytí na animák, marvelovku a vlastně cokoliv, kde hraje pěkný chlap roli mužného hrdiny, kde zapadá slunce nebo kde má někdo nevyléčitelnou nemoc. Spektrum filmů je tedy v tomto bodě poměrně obsáhlé.

2. NESMÍ TO BÝT PŘÍLIŠ NAPÍNAVÉ NEBO DOJEMNÉ - Když naservírujete návštěvě výborný film, tak to sice ocení, ale bude mu věnovat pozornost. Takže ji logicky nebude věnovat chlapovi. Takže se jí chlap logicky pod tričko nedostane. Počet variant se zmenšuje.

3. NESMÍ TAM HRÁT HEZČÍ CHLAP - Tak to je přece jasné! Když ženská pozve chlapa na večeři, nepustí mu k tomu přehlídku andílků Victoria's Secret, stejně tak by byl chlap pěkně naivní, kdyby slečnu usadil například před Thora. (Ačkoliv kdyby mě někdo usadil před Iron Mana, nejspíš by dostal bonusové body za statečnost a pozornost vůči mému vkusu.)

4. MUSÍ TO BÝT NĚCO ZNÁMÉHO, CO UŽ VIDĚLA - Pokud film už viděla, dává to muži prostor pro konverzaci, laškování a okouzlování, aniž by slečna zaujatě čekala, jak film skončí. Pravděpodobně jí nebude vadit, že film ani nedokouká do konce. Takže animáky staré minimálně pět let jsou výbornou volbou.

5. MUSÍ TO BÝT RATATOUILLE! - Proč? Proč to nemůže být třeba Shrek nebo Madagaskar? To je prosté. Notoricky známý animák slečna bude znát tak dobře, že si bude v duchu předříkávat repliky a všechno namlouvání může přijít v niveč, jelikož všechny sladké řečičky půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdežto Ratatouille jsme viděli všichni, takže jej známe dostatečně, abychom znali zápletku, ale ne tak detailně, abychom jej dokázali předříkat slovo od slova. Je to zkrátka milý, vtipný, roztomilý film, při jehož sledování se každá holka ráda přitulí.